Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, jak zněla všechna jeho křestní jména, se narodil 24. září 1583. Když mu bylo dvanáct let, osiřel a byl svěřen do opatrovnictví Jindřichu Slavatovi z Chlumu. Vojenská dráha Albrechta z Valdštejna začala v roce 1604, kdy se jako poddůstojník pěchoty účastnil tažení do Uher proti Štěpánu Bocskayovi a Turkům, od roku 1606 pak již Albrecht sloužil jako plukovník českých stavů.
V roce 1609 se Albrecht z Valdštejna oženil s Lukrécií Nekšovou z Landeka, dědičkou rozsáhlých moravských statků. Po její smrti v roce 1614 vstoupil do služeb Ferdinanda Štýrského, budoucího císaře Ferdinanda II. Habsburského, jemuž zůstal věrný i po vypuknutí stavovského povstání v českých a moravských zemích.
Ač byl jmenován plukovníkem jednoho ze tří moravských pluků, přešel s vojskem na císařovu stranu, ve Ferdinandových službách pak po bitvě na Bílé hoře a porážce českých stavů získal konfiskacemi stavovského majetku obrovský majetek. Mimo jiné se jeho pluk účastnil zatýkání jednoho z nejvýznamnějších umělců té doby, Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic.
V roce 1622 se stal zemským vojenským velitelem v Čechách. Ve stejném roce byl Albrecht jmenován hrabětem, o rok později pak knížetem. V této době se také podruhé oženil, a to s Isabelou Kateřinou z Harrachu. O tři roky později se z Albrechta stává vrchní velitel císařské armády (tj. generalissimus) a povýšen na vévodu stává se vévodou frýdlantským. Jeho „hvězda“ stále stoupala - během několika dalších let se stal vévodou zaháňským, meklenburským a hlohovským. Roku 1627 obdržel Řád zlatého rouna, jímž se mohly chlubit jen opravdové evropské elity, avšak zároveň mu umírá jediný syn, princ Karel.
V roce 1630 pak přichází Valdštejnův první pád - na nátlak říšských kurfiřtů, kteří odmítali déle snášet finanční zátěž války, se císař Ferdinand II. v srpnu 1630 rozhodl odvolat Valdštejna z funkce generalissima. Albrecht z velení armády odstoupil 13. září a odjel na své frýdlantské statky v Čechách. Byla to pro něj nejen hluboká urážka, ale i finanční pohroma. Vrhal se do jiného podnikání, zakládal pivovary, mlýny a textilní a zbrojařské manufaktury, žil v nově zařízeném paláci dnes známém jako Valdštejnský palác na Malé Straně.
V prosinci roku 1631, po významných neúspěších císařských vojsk v Evropě a po vypuknutí švédské války, byl však Albrecht z Valdštejna povolán zpět, postavil se opět do čela císařské armády a začal si tvrdě diktovat podmínky. V letech 1632 - 33 slavil jeden vojenský úspěch za druhým. Jeho moc a sláva byly takové, že se jej protihabsburská koalice snažila získat na svoji stranu, za spojenectví pak Francie a Švédsko nabízely Valdštejnovi český královský trůn. Valdštejn ale nabídku odmítl.
11. června 1633 pozval Albrecht do Plzně všechny své důstojníky, kteří následujícího dne slíbili Valdštejnovi věrnost. Toto shromáždění však přesvědčilo císaře, aby 24. ledna 1634 podepsal dekret, jímž zbavil vojsko věrnosti a Valdštejna označil za zrádce. Spolu s polním maršálkem Illovem a plukovníkem Trčkou měl být zatčen a dopraven do Vídně. Fakticky však byl tento výnos rozsudkem smrti. O chystaném zatčení se Valdštejn dozvěděl až 21. února a zareagoval velmi rychle. Rozhodl se odjet přes Cheb do Saska a zde požádat o azyl. V Chebu 25. února 1634 však byl Valdštejn v nočním úboru probodnut.
Dnes jsou Valdštejnovy ostatky uloženy ve valdštejnské hrobce v Mnichově Hradišti.
Helena Syrovátková, Kalendář Liberecka (autorka vycházela z odborné literatury)
